Pojem simulace lze vysvětlit jako napodobení reality.
Princip simulace Baudrillard vysvětluje na simulaci nemoci. Pokud ji někdo
předstírá, lze to rychle odhalit. Simuluje-li, mohou se u něj opravdu
projevovat příznaky nemoci. To lékaři značně znesnadňuje práci. Podle
Baudrillarda realita neexistuje a nahradila ji hyperrealita, tedy něco mezi
realitou a iluzí, simulací. Simulakrum pak je virtuální kopie
neexistujícího originálu. V současnosti tak podle něj nedokážeme odhalit, co je
realita a co ne. Rozdíl mezi simulací a nemocí se stírá a je nerozpoznatelný.
Simulakrum předchází realitě a tím ji determinuje. Simulakra vypadají jako něco, co vychází z reality, ale ve skutečnosti v realitě
kořeny už nemají, i když společnost velmi ovlivňují.
Podle Baudrillarda dnes žijeme v hyperrealitě. Vysvětluje, že žijeme v neviditelném vězení a neuvědomujeme si, že vše kolem nás je člověkem uměle vytvořené prostředí, které neodpovídá realitě. Disneyland je podle něj postaven proto, aby představoval něco imaginárního proto, abychom uvěřili, že to ostatní je realita. Nic už podle Baudlliarda nelze považovat za iluzi, protože ta není bez existence reality možná.
Nacházíme se v logice simulace, která nemá nic společného s logikou fakt a
řádem příčin. Těžko se hledá objektivní pravda. Obzvlášť o událostech,
které člověk sám nezažil. Na simulakrum, jako na něco, co se považuje za realitu, aniž by to s ní mělo cokoli společného, člověk naráží při tom, co dělá každý den – přijímaní informací o dění ve světě skrze média. Simulakrum tak nejspíš je denním chlebem občanů Ruska.
Realitu však pokrucují i novináři západní, neinformují o pravé podstatě příčin, reakcí a událostí (i nechtěně) a nemohou tak vytvářet obraz reálného světa. To, co mediální publikum považuje za reálný obraz světa, se třeba nikdy nestalo. Proto lze říci, že právě a především v tomto smyslu nežijeme v realitě. Pouze v jedné z jejích interpretací – v hyperrealitě, kde je narušena kauzalita.
A tento svět nelze odtrhnout od jiných radostí života. Mediální realita se neodráží jen v našich spojivkách, když ji hltáme ze svých obrazovek. Ovlivňuje nejen další události, ale třeba i dialogy v kavárnách. Příkladem simulakra mohou být také inscenované přestřelky pro televizní reportáže v oblastech (a nemusí to být jen v té podobě, kterou všichni známe z Vrtěti psem). Simulakrum představují například i reality show,
Realitu však pokrucují i novináři západní, neinformují o pravé podstatě příčin, reakcí a událostí (i nechtěně) a nemohou tak vytvářet obraz reálného světa. To, co mediální publikum považuje za reálný obraz světa, se třeba nikdy nestalo. Proto lze říci, že právě a především v tomto smyslu nežijeme v realitě. Pouze v jedné z jejích interpretací – v hyperrealitě, kde je narušena kauzalita.
A tento svět nelze odtrhnout od jiných radostí života. Mediální realita se neodráží jen v našich spojivkách, když ji hltáme ze svých obrazovek. Ovlivňuje nejen další události, ale třeba i dialogy v kavárnách. Příkladem simulakra mohou být také inscenované přestřelky pro televizní reportáže v oblastech (a nemusí to být jen v té podobě, kterou všichni známe z Vrtěti psem). Simulakrum představují například i reality show,
Žádné komentáře:
Okomentovat